Večerní zamyšlení

Konec- tedy začátek? Cesta vede dál nebo se stáčí stále dokola? Zpátky? V téhle chvíli, snad jako bych se znovu narodila. Objevila jsem v sobě velikou sílu a velké odhodlání  věřit v to, že život je přes to vše neskutečně nádherný. A taky že je. Stále je ve mě víra, že láska je smyslem života. Řekněte mi, co jiného dělá svět tak krásně barevný, dává mu chuť božského nektaru a všechno dělá lepší, krásnější. Pro co jiného by mělo smysl žít? Život je bez lásky prázdnější. Neříkám, že je nesmyslný, to ne. Já ale toto období, období kdy jsem sama, vnímám jako rozvoj, jako růst v lepšího člověka. Být lepším člověkem pro mého milovaného. On nemá podobu, je to jen lehoučký opar snu, myšlenka, naděje. Ale stejně mi dává sílu ráno vstávat s úsměvem. S myšlenkou na polibek, který na mě kdesi v budoucnosti čeká. Chybí mi tyhle maličkosti. Usínání v hřejivém objetí, zpráva, která je napsaná jen tak, prostě z lásky, z radosti, že vás ten druhý má. Detaily, víte? Dělají tak moc, dávají životu úžasnou jiskru. Stále z těch vzpomínek žiji, někdy zabolí, to ano. Ale není skvělé cítit? Vědět, že nejsme jen bezcitné stroje? Přestože jsem silná- a jsem ráda, že taková jsem, stále si ráda připomínám, že i já umím mít hlavu vysoko v oblacích. Že dokážu druhé milovat více než sebe. A bolest? Ano, každý už jsme se spálili, každého z nás někdo zranil. Zranily nás dokonce vlastní chyby, bolest způsobila i vlastní slova. Ale tak už to chodí. Lidé chybují. A není to na tom to hezké? Že nejsme bezchybní? Že nemáme vždy a  vše pod kontrolou? Že nevíme, co bude zítra. Miluju tu nejistotu. A asi ano, patří k tomu i tichý pláč za osamělé noci. Tolik myšlenek, tolik pocitů. Vždyť  je to neskutečné bohatství. Dokázat milovat. A co víc, být milován. To je to nejcennější. Je smutné, že to mnohdy nevidíme, nevážíme si toho. Snad i já sama toho lituji... Co naplat. Není lehké najít k sobě druhou půlku. Nebo je? Co když jsme prostě tak slepí a zahledění do vlastních představ, že tu pravou realitu prostě přehlížíme? Upínáme se na věci, které nikam nevedou, před ostatním práskáme dveřmi. Jsme před možnostmi uzavření. A pak si naříkáme, že jsme na celém širém světe sami. Tak proč ostatní odháníme? Proč jsme tak uzavření? Co když odeženeme právě toho, kdo nám jde naproti s otevřenou náručí. Bohužel ho ani nepoznáme. Co z toho tedy vyplývá? Čekejme na lásku s úsměvem na tváři, s nadějí  a otevřeným srdcem. Ona si nás potom ráda najde.

Dobrou noc,  Layla